Nejvlivnější podnikatelská organizace, Svaz průmyslu a dopravy, si příští úterý zvolí nového šéfa. Současný viceprezident svazu Jan Rafaj věří, že to bude právě on, kdo nahradí dlouholetého prezidenta Jaroslava Hanáka.
Současný viceprezident svazu Jan Rafaj Autor: Honza Mudra
Chvíli prý zvažoval, že by ve volbě podpořil jednoho ze svých tří soupeřů. „Nakonec jsem ale nenašel kandidáta, k němuž bych se mohl tak jednoduše přimknout. Buď říkají, že svaz dělal vše špatně, anebo se mi zdá, že nejsou příliš výrazní,“ vysvětluje Rafaj. „Role prezidenta svazu vyžaduje vyšší razanci v jednáních s protistranami a já v jednáních patřím mezi ty, kteří se nenechají jen tak vyhodit,“ tvrdí v rozhovoru pro HN.
Jako první oznámil kandidaturu do čela svazu průmyslu Mirek Topolánek. V rámci svazu se pak hledal člověk, který by kandidoval proti němu. Nejprve se objevil Miroslav Palát a nakonec i vy. Proč jste s kandidaturou váhal do poslední chvíle?
Myslím, že jsem logický kandidát. Dvanáct let jsem viceprezidentem svazu a 21 let jsem v exekutivních funkcích v různých typech byznysu. V posledních letech jsem i několikrát zastupoval prezidenta Jaroslava Hanáka při jednání s vládou. V tomto směru je tedy moje kandidatura logický krok.
Na druhou stranu jsem ale opravdu kandidaturu dlouho zvažoval. Čekal jsem, že se objeví někdo s přirozenější autoritou, čímž myslím lidi, jako je Martin Wichterle, Zbyněk Frolík nebo Zuzana Petrofová. Tedy lidé, kteří tady za poslední dekády vytvořili úspěšný byznys a jejich autorita je dána jejich podnikatelským úspěchem. Svazu by to i slušelo. Vrátili bychom se k prvorepublikovému modelu, kdy ve vedení svazu průmyslníků byli lidé jako Baťa nebo Klement či Malinský, kteří tady tvořili byznys. Bohužel jsme tyto lidi nepřesvědčili. Takže jsem viděl, že jsem kandidát, který nejlépe dokáže navázat na to, co svaz dělal.
Proč do toho velcí podnikatelé nešli?
Důvody jsou nejrůznější. Z toho, co mi sdělovali, jsou buď stále tolik ponořeni do byznysu, že by vedení svazu nemohli věnovat takovou pozornost, nebo jim třeba tato role není příliš blízká.
V době, kdy jste se rozhodl pro kandidaturu, už byla známa jména ostatních tří kandidátů. Nezvažoval jste spíš, že vyjádříte podporu jednomu z nich?
Chvíli jsem to zvažoval, bylo by to pro mě jednodušší. V roli prezidenta svazu se od vás čeká určité nasazení. Nakonec jsem ale nenašel kandidáta, k němuž bych se mohl tak jednoduše přimknout. Buď jsou tu kandidáti, kteří říkají, že svaz dělal vše špatně a musí se přenastavit i světoběh, což podle mě není role svazu. Nebo se mi zdá, že někteří kandidáti nejsou příliš výrazní. Role prezidenta svazu vyžaduje vyšší razanci v jednáních s protistranami a já v jednáních patřím mezi ty, kteří se nenechají jen tak vyhodit.
Jan Rafaj
Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a ředitel společnosti Heimstaden. Česká pobočka nadnárodní skupiny Heimstaden Bostad vlastní v Moravskoslezském kraji přes 40 tisíc nájemních bytů.
Vystudovaný právník v minulosti působil také v Nové huti Ostrava (později Mittal Steel).
To o sobě říká i bývalý premiér Topolánek, který zároveň tvrdí, že z lidí ze svazu průmyslu cítí, že se obávají změny, kterou by přinesl. Vnímáte to stejně?
Možná té jeho změně nerozumíme. Chvíli chce rušit OSN, pak přenastavovat Evropskou unii, potom zase předělávat svaz průmyslu. Používá k tomu vzletné věty, nicméně konkrétní věci, tedy co přesně to má znamenat, neříká. Firmy potřebují konkrétní věci, paragrafy v zákonech, směřování energetických nebo národohospodářských koncepcí. A to z jeho prohlášení nevyznívá. Stále víc mi to přijde jako kandidatura nějaké politické strany, která by se tady nejspíš i dnes hodila.
Jaké konkrétní věci chcete prosazovat?
Shrnu je do pěti bodů, které jsou pro mě důležité. Zaprvé potřebujeme perfektně vnímat byrokratické překážky pro rozvoj českých firem. Musíme firmám naslouchat. Pokud dnes nejsme dostatečně flexibilní v povolovacích procesech, daňových věcech nebo exportní politice, tak nenaplňujeme základní vizi transformace české ekonomiky k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou. Začněme tedy tím, že budeme daleko víc naslouchat firmám, které mají vlastní produkt a nejsou v dodavatelských řetězcích úplně dole. Není to o tom, stát s nataženou rukou, ale identifikovat překážky, kterých máme celou řadu. Podnikatelé čekají nepřiměřeně dlouho, když chtějí stavět nebo dovést zahraniční pracovníky. To jsou konkrétní věci.
V posledních měsících vláda přišla s dvěma takzvanými antibyrokratickými balíčky. Jak se na tuto snahu odstranit podnikatelům některé překážky díváte?
Každý krok k snížení byrokracie je dobrý, ale pro dosažení cílů, které máme, je to nedostatečné. Ve srovnání s ostatními státy jsme na tom v žebříčcích konkurenceschopnosti nebo byrokracie veřejné správy velmi špatně. Respektive bychom měli dopadnout daleko lépe.
Ten druhý bod?
Zelená tranzice. Česko má velký podíl průmyslu, takže pro něj tranzice bude daleko těžší. My musíme pojmenovat konkrétní problémy a říct si, co s tím dělat. Co od státu a EU chceme. Jestli tady budeme dál ztrácet energii tím, že budeme říkat, že je vše špatně, tak se nikam neposuneme. Nebo k tomu přistoupíme jako automobilový průmysl, který přichází s konkrétním řešením, jako je nyní třeba zaměření na normu Euro 7, která je nevhodným mezikrokem.
Určitě tedy nebudu dál plýtvat silami jako politici s euroskeptickým pohledem a ukazovat, co všechno z EU je špatně. Raději budu vytvářet správné koalice a říkat, co všechno konkrétně potřebujeme. Musíme znovu aktualizovat státní energetickou koncepci. Uhlí skončí možná daleko dříve a ne kvůli tomu, že by nám to EU nařizovala, ale protože regulace kolem emisních povolenek předběhla sama sebe. Dnes jsme na ceně 100 eur za povolenku a za chvíli se nebude vyplácet výroba ani z uhelných elektráren. Můžeme si to dovolit? My musíme vědět, čím je nahradíme. Německo má opatření, jak dočasně podpořit zdroj z uhlí, i kdyby se cenově výroba nevyplácela, my to nemáme.
Nebojím se, že bychom neuměli dál prosadit jadernou energetiku, protože v Evropě je dalších 11 zemí, které také stojí na jádru, některé i výrazně víc než my. Jde o to, abychom dokázali v Evropě vytvářet správné koalice při prosazování svých zájmů. Za kolik ale cena elektřiny bude, to je hlavní otázka.
Nečekají ale podnikatelé spíš ten tvrdší postoj vůči Green Dealu?
Klidně se postavím před každou firmu a řeknu, že jim nebudu slibovat pohádky. Zelený směr Evropy se nezmění. Můžeme vybojovat relativně zajímavé podmínky, ale ne změnit samotný směr. Kdo to slibuje, je lhář a měl proti tomu bojovat daleko dřív. Pracoval jsem 15 let v hutním průmyslu a Evropa tu základní filozofii stavěla daleko dřív, obchod s emisními povolenkami je tady od roku 2005. S oceláři z celé Evropy jsem demonstroval v Bruselu před sedmi nebo osmi lety a tehdy nás čeští politici ani pořádně nepodpořili. Před 15 lety, kdy se v EU rozhodovalo o klíčových věcech, jsme drželi euroskeptický postoj a ani jsme v Bruselu neměli pořádné zastoupení. Tehdy se nastavovala základní filozofie. My jsme zaspali a teď se na nás valí už jen finální předpisy.
S Radkem Špicarem jsem před deseti lety prosadil, že svaz bude mít stálé zastoupení v Bruselu a musíme legislativu ovlivňovat a upravovat tam. Spojovali jsme síly s dalšími nadnárodními společnostmi, abychom alespoň to, co lze, vylobbovali v Bruselu.
Takže si teď nelžeme, že najednou otočíme planetu jinak. Rozhodli jsme se pro partnerství v rámci EU, které je pro nás extrémně výhodné, protože 85 procent našeho exportu končí v EU. Bude to pro nás významný trh i po zelené tranzici. Teď jde o to, jestli si řekneme, co v ní potřebujeme, a za to budeme bojovat. Tak jako to před lety udělali oceláři, kteří ovoce sbírají až nyní. Teprve teď EU uvažuje o ochraně vnitřního trhu určitým zpoplatněním neekologických výrobků z trhů mimo Evropu. To je ta cesta. Mohu chodit po hospodách a stěžovat si, jak je to blbě, nebo budu chytrý podnikatel, který umí vydělat na každé době.
Podnikatelé často upozorňují, že se zelenou regulací střílíme do vlastní nohy zejména ve vztahu ke konkurentům z Asie.
To je pravda. Pokud neochráníme vnitřní trh, tak k tomu skutečně směřujeme a například naše hutní výrobky nebudou mimo Evropu konkurenceschopné. Pokud Evropa svůj trh neochrání a bude v tomto extrémně liberální, tak to skutečně povede k zániku některých oborů v Evropě.
Pak je tady ale ještě pohled evropských spotřebitelů. Máme tady dvojcifernou inflaci a regulace spojená s cly na dovoz levnějších produktů ze zemí mimo EU povede k dalšímu nárůstu cen.
Zákazník v Evropě ale zatím do jisté míry říká, že zelenou tranzici chce podporovat. Podívejte se do Německa, kde domácnosti platí za zelenou energii daleko víc než firmy a je tam určitý společenský konsenzus ve smyslu: my si za čistou energii připlatíme.
To je Německo. Vnímáte ale takovýto postoj lidí i v Česku?
U nás jsme na rozhraní. Řekněme si ale rovněž, jestli jsme v situaci, kdy Česko má schopnost diktovat Evropě směr. Nebo má chytře vytvářet koalice, aby si v rámci toho daného směru vytyčila svoje pozice. Což dělá třeba Polsko, které je schopno si vyjednat spoustu zajímavých věcí. Tohle má být naším cílem.
Co jsou ty vaše zbývající tři priority?
Třetí bod je pro mě digitální oblast. Byť od některých kandidátů slyším, že to ve svazu průmyslu nemá co dělat. Dnes nejsme jen Svaz průmyslu a dopravy, ale i zaměstnavatelských organizací a dáváme najevo, že je to vše propojené. Jedním z největších IT zaměstnavatelů v Moravskoslezském kraji jsou Třinecké železárny. Logicky, protože průmysl se neuvěřitelně transformuje. Bez digitalizace firmy přicházejí o potenciál. To, že jsme v rámci svazu dokázali dát digitálu takovou pozici, je pro mě naopak známkou toho, že víme, kam svět jde.
Čtvrtou oblastí je trh práce, tedy oblast, která je podle mě jedním z důvodů, proč nejsme schopni zkrotit inflaci. Už před covidem to byl obrovský problém a z pohledu demografie je to průšvih i do budoucna. Souvisí to s problémy v našem školství nebo migrační politikou. Ve Varšavě se teď staví o 30 až 40 procent levněji než v Praze a je tam dostatek kapacit. Je to dáno tím, že povolovací procesy jsou nesrovnatelně kratší a trh je zároveň otevřen zahraniční pracovní síle, což pomáhá celé ekonomice. U nás to vláda ignoruje. Mají od nás přitom zpracovány materiály, jak migrační předpisy upravit a dostat sem rychle kvalifikované pracovníky.
Pátým bodem je infrastruktura, včetně dopravy. Jestliže nejsme schopni dokončit dálniční napojení do Rakouska nebo tady mají být první rychlovlaky za 20 let, tak země nemůže být úspěšná.
Pomalá výstavba infrastruktury je dlouholetý český kolorit. Co navrhujete udělat, aby se věci konečně posunuly?
Po mnoha letech se povedlo prosadit liniový zákon a novelizaci stavebního zákona, což jsou dobré věci. Nicméně když se podíváte na původní návrh novely stavebního zákona a zákona o liniových stavbách a výsledek, který prošel sněmovnou, tak některé důležité věci, které procesu mohly pomoct, v průběhu té doby z návrhu vypadly.
Co tam chybí?
Stále se nám nepodařilo vyřešit lépe oblast vyvlastnění. Jestli je to veřejný zájem, tak není na co čekat a máme začít stavět a pak se férově s majiteli pozemků vypořádat. Ale není správné, aby nás tady jeden člověk 20 let vydíral a my nemohli postavit tři kilometry dálnice. Úspěšné jsou ty země, které jsou efektivní.
V minulosti jsem pracoval pro investiční fond Blackstone a jezdil jsem pravidelně na konference do New Yorku. Tam byl vidět obrovský rozdíl. Často jsme přijeli a měli jsme v některých nápadech před ostatními náskok. To, o čem oni tam debatovali, tak my už měli zpracované v projektech. Přijel jsem tam za rok a chtěl jsem se pochlubit, že za sebou máme první fázi, ale oni už měli hotovo. V implementaci Česko neuvěřitelně zaostává.
Co se týká trhu práce, tak z čísel o nezaměstnanosti je v posledních měsících vidět, že se nůžky mezi výrazně vyšším počtem nabízených pozic a počtem lidí bez práce zavírají. Převis nabídky nad poptávkou po pracovních místech byl přitom dříve častým argumentem zaměstnavatelů pro prosazení vyšších kvót pro zahraniční pracovníky. Není tedy už dnes tento argument lichý?
Určitě ne, protože demografie jde dlouhodobě proti nám. Teď jsme samozřejmě v energetické krizi, kdy většina firem vyhlásila určitou míru úspor a to se týká i náboru lidí. Nicméně to neodpovídá budoucnosti. Každý rok bude negativní rozdíl mezi počtem lidí, kteří z trhu odejdou, a těmi, kteří na něj přijdou, 30 až 50 tisíc. Částečně s tím pomůže digitalizace, ale musíme si také uvědomit, že Češi už některé pozice dělat nechtějí. Vládne tady takové klišé, že tyto pozice zautomatizujeme, ale často jde snáz automatizovat úřednickou pozici než řemeslnickou. Musí tedy docházet k masivnímu přeškolování lidí, což už vidíme dnes, kdy se řezník přeškoluje na svářeče nebo i horník na ajťáka.
Kromě přeškolování si ale do budoucna podle vás musíme pomoci také „dovozem“ většího množství zahraničních pracovníků?
Určitě. V tom ale zaostáváme. Vláda není schopna ani navýšit kvóty z klíčových zemí, jako je třeba Indie nebo Kazachstán. Dokonce i během mise na Tchaj-wan nám říkali, že nám chtějí poslat špičkové odborníky, kteří u nás budou budovat zázemí pro výrobu čipů, ale oni nejsou schopni se k nám dostat. Proč nemůžeme kvalifikované zaměstnance dovézt na rychlé turistické vízum a řešit žádost tady? Místo toho vytváříme další drahá místa na ambasádách v těch zemích a schvalujeme víza tam, i když sami říkáme, že k některým z těch zemí nemáme třeba příliš velkou důvěru.
Rozjedou firmy v příštích měsících znovu nábor, nebo naopak bude šetření pokračovat a dojde ještě k nárůstu nezaměstnanosti?
Dramatický nárůst nezaměstnanosti fakt nečekám. V příštích letech tady bude určitě nějaký nárůst nezaměstnanosti související s větší digitalizací pracovních pozic. Jinak ale nevidím problém. V naší firmě bychom třeba okamžitě přijali dalších 30 řemeslníků, kdyby na trhu byli.
Objevují se opět debaty, že by se znovu zavedla karenční doba. Vy jste tehdy proti jejímu zrušení namítali, že vzroste počet pracovníků, kteří to budou zneužívat a „hodí se marod“. Stalo se to?
Jak to chcete doložit konkrétními čísly? Když ale půjdete do podniků za konkrétními lidmi, tak vám ukážou v kalendáři, že když na jaře zasvítí sluníčko, tak v oblastech, kde mají lidé třeba zahrádky, se najednou výrazně zvýší nemocnost, protože lidé potřebují třeba zasadit brambory. Na druhé straně, pokud jste lékař a přijde za vámi člověk, který říká, že má velké bolesti zad, tak mu neřeknete, ať jde do práce. Proto jsme vnímali předchozí model jako dobrý, protože snížil také odvody na straně zaměstnanců. Jim se tedy vytvořila úspora na několik dnů v týdnu, aby si mohli dobu nemoci kompenzovat.
Tvrdilo se, že když se zruší karenční doba, budou lidé zdravější. To se naopak nepotvrdilo. To je klišé, že firmy chtějí, aby jejich zaměstnanci chodili do práce nemocní. Viděli jsme během covidu, že je to naopak. Nejbezpečnějším místem byla práce, protože je v zájmu každé firmy, aby vše fungovalo a lidé tam byli zdraví, a tedy maximálně efektivní.
Mirek Topolánek by do svazu průmyslu rád zapojil víc velkých průmyslových podniků, Bohdan Wojnar naopak plánuje dát větší prostor start-upům. Jak vnímáte aktuální členskou základnu svazu vy?
Teď se bude každý předhánět, co se má dělat lépe. Ve svazu jsou velké firmy jako Škoda Auto, Třinecké železárny, IBM nebo ČEZ. Není navíc pravda, že by firmy odcházely. Naopak, celá řada firem za poslední dva nebo tři roky vstupuje do svazu proto, že jim servisní organizace přinesla strašně moc. Říkají nám, že jsme během covidu nebo energetické krize byli jedinou organizací, která jim pomohla se orientovat a situací projít.
Jinak jsem ale toho názoru, že mnoho českých podnikatelů se v tomto smyslu chová bez společenské odpovědnosti a veze se. Důvody toho, proč k nám nechtějí vstoupit, jsou podle mě zástupné. Kdyby si každý spočítal, jaké jsou finanční benefity toho, co pro ně svaz vyjednal za poslední tři roky, tak členský poplatek mají zaplacen na 15, 20 a někteří na sto let dopředu. Je to někdy smutný pohled, protože odbory disponují daleko většími kapacitami a zdroji.
Posledních deset let jste byl za působení Jaroslava Hanáka v čele svazu jeho viceprezidentem. Asi tedy neřeknete, že chcete ve svazu nyní udělat revoluci, ale jsou přece jen věci, které chcete dělat jinak než váš předchůdce?
Určitě. Je pravda, že jsme měli poměrně širokou hospodářskou sekci, ale trochu zanikal hlas těch, kteří budou mít zelenou tranzici složitější. Třeba energeticky náročný průmysl. Navrhl bych, aby pro asociace ocelářů, sklářů, chemiků nebo keramiků vznikla ještě jedna sekce, která by skutečně zdůrazňovala potřeby tohoto typu byznysu.
Druhou oblastí, kterou zlepšit, je fakt, že musíme být daleko efektivnější pro startupisty. Abychom jim poskytli servis, který pro ně bude zajímavý a oni měli důvod do svazu vstoupit. Je velký prostor v tom, co bychom těmto menším firmám mohli nabídnout. Umíme velmi dobře exportní mise, takže jim můžeme pomoci třeba v prosazení výrobku na zahraničních trzích.
Pokud bude vaše kandidatura do čela svazu průmyslu úspěšná, jaká bude pak vaše budoucnost ve společnosti Heimstaden?
To je otázka k jednání. Chtěl bych zdůraznit, že funkce prezidenta svazu je neplacená, takže se něčím živit musím. Dělali to tak všichni předchozí prezidenti. To, zda se dohodnu se svým zaměstnavatelem na pokračování spolupráce, zatím nevím. Plně respektuji to, že můj zaměstnavatel ode mě očekává nasazení, a buď se mi to povede skloubit třeba tak, že si úkoly rozdělíme s ostatními členy vedení svazu, anebo se to nepodaří. Určitě to ale chci dělat tak, aby byli všichni spokojeni.
